Původně jsem se tu chtěla rozepsat o zoufalství, s jakým už dvě desítky let nejezdím na tramp. Jenže jsem to napsala asi pětkrát a pokaždé to znělo velmi hloupě. Buď jsem nedokázala najít správná slova, nebo to, co cítím, je hloupé. Proto jsem se nakonec rozhodla napsat až výsledek. To, že se mi podařilo po tolika letech vyrazit ven. Cílem mého spíš výletu, než klasického vandru (nějak se začít musí) byly Štěchovice.
Z Prahy do Štěchovic jsem se dostala autobusem. Nevěděla jsem, kam se dřív dívat. Silnice vede krásnou přírodou, z jedné strany řeka, z druhé skála, často zarostlá. Silnice uprostřed je malá, jen pro dvě auta. Nevím, bylo-li to časnou hodinou, nebo je to tam zvykem, těch aut jsme nepotkali tolik. Byla jsem nadšená. Měla jsem pocit, že všichni nutně musí na první pohled poznat, že jedu do přírody, a že jsem šťastná, a že je to tolik let... Natolik jsem se ovládla, že jsem to nevykládala všem lidem kolem nahlas. Ani řidiči autobusu. Vážně ne. Ale usmál se na mě, takže si asi všiml, že zářím.
"Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordillér..." Ano. Štěchovice jsou obklopeny zarostlými kopci, leží na soutoku Vltavy a Kocáby a nebýt modernizace města, vypadalo by to tu jako na Divokém Západě. Nebo alespoň jako u nás za první republiky. Sem se sjížděli trampové a tady zakládali své osady s tak poetickými názvy, jako je Dashwood, Havran, nebo vltavská Ztracenka. Všechno to jsem chtěla vidět. Tady jsem nikdy nebyla, jezdili jsme nedaleko odtud, ale sem, do okolí Štěchovic, nikdy. Vystoupila jsem ve Štěchovicích a rázem jsem se začala chovat jako učiněný greenhorn. Zamířila jsem k nápisu "informační středisko" s tím, že tam určitě budou mít mapu. Neměli. Bylo mi trapné dotazovat se spěchajících kolemjdoucích, protože by určitě nepochopili můj jásot a nadšení. Po čase jsem tedy našla, dobře, poradili mi v obchodě, tabák, kde jsem si mapu zakoupila. Seděla jsem na lavičce, zkoumala mapu a nedošlo mi, že tady určitě bude něco jako rozcestník. Jak je zřejmé z přiložené fotografie, byl. Ale to jsem zjistila, až když jsem čekala na zpáteční autobus. Stojí totiž přímo na autobusovém nádraží a není možné jej minout... většinou.
Čím víc jsem se blížila k hrázi, tím víc jsem si uvědomovala, jak impozantní je to dílo. Nelze ho srovnávat se Třemi soutěskami, ale i tak mi nebylo právě nejlépe, když jsem se blížila. Viděla jsem za svůj život velké množství katastrofických filmů, a na začátku byla stejná pohoda, jako ten den ve Štěchovicích. A pak detailní záběr na malou prasklinku, která se začíná rozebíhat do všech stran...
"Ta hráz je potřebná všem, však zabíjí den, co nosil tě v náručí romantickém..." Nevím, o které hrázi konkrétně Nedvědi v této písničce zpívají, ale já si vždy vzpomenu na Štěchovickou přehradu. Nepatřím mezi ty, kteří by odmítali přehrady. Uznávám jejich účelnost, vidím všechny jejich výhody. Ale nemohu se ubránit jisté nostalgii, kdykoli si vzpomenu na Svatojánské proudy.
Když jsem procházela mezi Vltavou a stoupajícími zarostlými kopci směrem k té hrázi, všimla jsem si chat na zalesněném svahu. Nejen těch vylepšených, zmodernizovaných, u kterých na malinkatém pozemečku starší paní plela záhon. I těch původních. Starých, vyrobených z kuláčů a větví. S propadlými střechami, prázdnými okny. Stála jsem na zarostlém volejbalovém hřišti se zarezlými kovovými sloupky. Hřiště i sloupky v barvě staré slámy probouzely smutek. Stejně tak, jako ta mrtvá chata nad nimi.
Ale nic z toho mi nedokázalo pokazit zážitek z toho, že jsem venku a, to hlavně, že jsem naplánovala zcela konkrétní vandr. Myslím, že je na místě zahájit průzkumem okolí Kocáby. Vždyť neznalost těchto míst je skoro trapná... Okolí Sázavy i Berounky víceméně znám, alespoň z doslechu. Ale Kocába? To je pro mě velká neznámá. Zatím.
Přijela jsem domů a vyhrabala kožené pouzdro s uhlíkem, který jsem si kdysi vzala z ohniště ve svém oblíbeném tábořišti. Pustila jsem si písničku Ročník 47 od Wabiho Daňka. Přitom jsem rozpárala pouzdro a uhlík si vysypala na dlaň. Je to dobrý, ještě hoří...