Jak už jsem uvedla v popisu tohoto blogu, jde o prostor pro zveřejnění vlastních povídek, úvah a zamyšlení. Uvítám, když mi při své návštěvě zanecháte nějaký komentář, avšak připomínám, že vlastním tlačítko delete a nebojím se ho použít. Dopředu upozorňuji, že komentáře sprosté či nějakým způsobem urážlivé, budou nemilosrdně smazány. Kritika se přece může obejít bez vulgarismů. 

Kolem nás je spousta věcí, o kterých stojí za to psát.  Je škoda, když myšlenka, jež by mohla potěšit a pobavit, upadne v zapomění jen proto, že se o ni člověk s nikým nepodělí.  Mé příspěvky budou o přírodě, kultuře, historii,  budu zde uveřejňovat vlastní povídky z vymyšlených světů či z našeho skutečného. 

Nemyslím si, že po přečtení mých příspěvků každý čtenář dospěje k závěru, že jsem dokonalý a jedinečný autor, bez jehož tvorby již nemůže žít. Píšu proto, že mě to baví. Pokud se někomu má tvorba nelíbí, žádám o shovívavost. Pokud někoho pobaví, tak to je jedině dobře. Buďte tedy vítáni na mých stránkách a doufám, že se sem budete často vracet. 

Nemám ráda podzim. Sice uznávám krásu jeho barev, příjemné vůně a osvěžující vzduch, ale jinak na mě padá deprese ze vstávání do tmy, z chůze do práce za tmy, z chůze z práce za tmy, zkrátka, není toho mnoho, co na podzimu shledávám přitažlivým. 

Letošní podzim záhy začal vypadat o něco lépe, než ostatní podzimy. To proto, že se mi podařilo sehnat vstupenku na koncert Roberta Alagny

...Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou...  (K.H.Mácha, Máj)

Doksy a Máchovo jezero patří k mým nejoblíbenějším místům. Jezdím sem už léta. Jak maminka říká, už dobrých šedesát let.

Na Sázavě se mi prostě zalíbilo. Proto jsem se sem vydala znovu, podruhé v krátké době. Na internetu jsem se dočetla o existenci Posázavské stezky. Je to turistická značená trasa 0001, přesněji její část vedoucí z Pikovic do Kamenného Přívozu. Značená je červeně. Na internetu říkali, že je to cesta vhodná pro rodiny s dětmi. Autor této poznámky zřejmě nemá příliš zkušeností se současnými dětmi.

Vyrazila jsem na další výlet. Tentokrát vedena nostalgickými vzpomínkami na tábory, kterých jsem se kdysi účastnila. Vzala jsem to však oklikou. Z vlaku jsem vystoupila v Lukách pod Medníkem, po modré došla do Jílového a tam přes alej na Radlík.   Cesta vlakem do Luk byla naprosto úchvatná. Sledovala jsem Vltavu, později Sázavu. Její rozeklaný kaňon mi naprosto učaroval, rozhodla jsem se,

Původně jsem se tu chtěla rozepsat o zoufalství, s jakým už dvě desítky let nejezdím na tramp. Jenže jsem to napsala asi pětkrát a pokaždé to znělo velmi hloupě. Buď jsem nedokázala najít správná slova, nebo to, co cítím, je hloupé. Proto jsem se nakonec rozhodla napsat až výsledek.  To, že se mi podařilo po tolika letech vyrazit ven. Cílem mého spíš výletu, než klasického vandru (nějak se

Dnes v poledne jsem jela tramvají do města. Bylo mi vyslechnout velmi hlasitý rozbor, pojednání, dva na sobě víceméně nezávislé a se sebou nesouvisející monology, o tom, že my, Češi, jsme naprosto nemožní, neschopní, stále si stěžujeme, nic neděláme, nic neumíme, nic nevíme, pouze závidíme.  Když už to trvalo sedm zastávek, nedalo mi to, abych se neotočila a nezjistila, co za vlastence nastoupilo

Krysař naposledy zuřivě zahrozil zdviženou rukou se zaťatou pěstí směrem k oknům, ze kterých se vykláněli smějící se konšelé. Jindy by se snad bál, aby ti lidé z oken nevypadli, avšak teď by byly jeho obavy, pokud by ve svém spravedlivém rozhořčení nějaké cítil, naprosto zbytečné. Vypasené břichy bránily svým majitelům z okna vypadnout,

Počasí o víkendu přímo vybízelo k výletům. Neodolala jsem a vyrazila k řece Vydře.  Vydra patří jistě k nejkrásnějším řekám a kdo jednou prošel kolem jejího toku, rád se sem vrací.  Příjemnou cestou podle řeky vedoucí od Čeňkovy pily do Antýglu jsem šla už několikrát a nikdy mě nepřestane udivovat nespoutanost této řeky.  Leckdo může namítnout, že každá horská bystřina je nespoutaná,

Přečetla jsem si zadání soutěže a v mžiku jsem stála na pobřeží Severního ledového oceánu. Bylo to v listopadu, kolem třetí hodiny. Smrákalo se, jemně mžilo, vlhkost zalézala za nehty, do uší, za bundu, a tam mrzla. Vlny, které v pravidelných intervalech smáčely břeh, byly ozdobeny bílou pěnou. Ne, netříštily se o kamenitý břeh, na místě, kde

Stellaria tiše seděla na kraji lůžka, nepřítomně hleděla na kříž připevněný na zdi nad hlavou postele. Znala ho. Kdysi se sešli, dlouho spolu vážně hovořili. Rozešli se ve vzájemném nepochopení. Chápal její dar, oceňoval, co pro ostatní její dar znamená, nicméně sám neprojevil nejmenší zájem něco z jejího daru získat pro sebe. Nedokázal