"... tohle je jiné údolí..."

Vyrazila jsem na další výlet. Tentokrát vedena nostalgickými vzpomínkami na tábory, kterých jsem se kdysi účastnila. Vzala jsem to však oklikou. Z vlaku jsem vystoupila v Lukách pod Medníkem, po modré došla do Jílového a tam přes alej na Radlík.   Cesta vlakem do Luk byla naprosto úchvatná. Sledovala jsem Vltavu, později Sázavu. Její rozeklaný kaňon mi naprosto učaroval, rozhodla jsem se, že se sem musím někdy podívat.  Když jsem vystoupila v Lukách, okamžitě jsem si vzpomněla na bratry Nedvědy. Ne proto, že odsud pochází. To kvůli té přírodě.  "Nad Sázavou, nad Sázavou, občas vzpomene si člověk asi na ty časy krásný, kdy zpívali jsme Brontosaury, Spirituál..."  V této nádherné přírodě snad ani nemohou vznikat jiné, než krásné písničky.  Cesta z Luk do Jílového u Prahy je značena modře.  Na několika místech jsem váhala, protože nebyla další značka dobře vidět, ale nakonec jsem ji vždy opět našla. Rozhlížela jsem se po okolí a říkala si, že tato země je vážně krásná.  Cestou mě chytil déšť, průtrž mračen, takže když jsem nakonec došla na Radlík, vypadala jsem jako účastnice soutěže Miss mokré tričko. 

Na Radlíku směřovaly mé kroky automaticky do lomu. Mám ho spojený s mnoha nádhernými vzpomínkami. Léta jsem tam jezdila na tábory, jako dítě i jako dospělá. Měli jsme tam srub, ve kterém byl "hlavní stan", hned vedle přírodní kuchyni, ze které vzešla mnohá chutná jídla. Jeden by nevěřil, co všechno se dá na rozpálených tálech, bez trouby, bez ničeho, udělat. Dokonce kynuté koláče...  

Lidé mě často varují, že když se člověk vrací na stará místa, nenajde tam to, co hledal. V tom s nimi souhlasím, byť jen částečně. Nejde přece o to, jak dlouho jsme tam nebyli, jde o to, co na tom místě cítíme a jaké pocity s ním máme spojené.  Když tam ale člověk nenajde to, co hledal, v materiálním slova smyslu, je někde problém.  Starý, opuštěný lom, kde už se léta nic nedělo. Nikdo, kromě nás a trampů, tam nechodil. Nic tam nebylo, kromě vzpomínek a toho srubu.  Zřejmě však srub někomu vadil.  A to natolik, že ho zapálil a nechal shořet.  Pár let tam ještě zůstaly ohořelé trosky, teď už tam není vůbec nic. 

Že čas utíká, s tím nic nenaděláme. Když to akceptujeme a naučíme se s tím žít, je to to nejlepší, co s tím lze dělat. Ale akceptovat vandalismus, hloupost a ubohost?  S tím ať na mě nikdo nechodí.  Říkám si, pokud by ten srub někomu vadil z nějakých vážných důvodů, pak by tam přijel, srub zboural a odklidil. Zapálit srub, to není z vážného důvodu, to je z hlouposti.  Byl dotyčný opilý? Připadalo mu to, jako dobrý vtip? Potřeboval se předvádět? Nebo se někomu za něco mstil?  Nechápu motivaci, neumím si představit člověka, který považuje za vážně dobrý nápad ničit věci.  Zejména ty, které nevytvořil. To už vůbec nemluvím o tom, že lom je obklopen lesem a pokud hořel srub, jen šťastnou náhodou nechytil i les. 

Stála jsem tam, vzpomínala na skupináře, který tu již není, na všechny ty příhody, které jsem tam zažila. Když jsem poprvé uviděla "neviditelnou" hvězdu ve svém oblíbeném souhvězdí. Když jsem se učila rozdělávat oheň, motat uzle, odlévat stopy zvěře do sádry a mnoho dalších věcí. Přitom jsem si vzpomněla na písničku od Michala Tučného Poslední kovboj.  "....Snad jsem si zmýlil čísla vlaků, tohle je jiné údolí..."  Ne však kvůli času, který uplynul. Kvůli tomu, že do lomu vstoupila lidská omeznost, která sem dřív měla přístup zakázán.