Na Sázavě se mi prostě zalíbilo. Proto jsem se sem vydala znovu, podruhé v krátké době. Na internetu jsem se dočetla o existenci Posázavské stezky. Je to turistická značená trasa 0001, přesněji její část vedoucí z Pikovic do Kamenného Přívozu. Značená je červeně. Na internetu říkali, že je to cesta vhodná pro rodiny s dětmi. Autor této poznámky zřejmě nemá příliš zkušeností se současnými dětmi.
Vyhledala jsem si spojení, které jsem, jako obvykle, nakonec nevyužila. Do Pikovic vlak nejede. Jede do Petrova u Prahy na druhé straně řeky, člověk pak musí přejít přes most. Vlak mi ujel, takže jsem jela autobusem. Autobus zastavil přímo v Pikovicích u mostu, tam je rozcestník. A také přístup k řece. Namočila jsem ruce i nohy a musela konstatovat, že voda je jako kafe. Podél řeky jsem došla až na místo, kde začíná červené značení. Mohla jsem jít po červené už od toho mostu, jenže to nevede podle řeky. Tady se mi to líbilo. Foukal trochu vítr a ta řeka ho příjemně ochlazovala. Alespoň na začátku cesty mi tedy nebylo tak strašně horko.
Procházela jsem mezi chatami a říkala si, že tramping rozhodně není pro sociofoby. Hlava na hlavě, mezery mezi chatami s bídou dva metry. Většinou to jsou chaty modernizované, ale sem tam se ta původní ještě objevila. Většinou výš v lese a většinou opuštěná. Stezka vede, alespoň na svém začátku, nad prvním "patrem” chat, nad ní pokračuje ještě patro druhé. Ze stezky vedou pěšinky a schodiště, obojí většinou z přírodních materiálů. Řeka je vidět a místy je k ní i přístup. Vlezla jsem na kameny v řece a znovu zalitovala, že jsem si nevzala boty do vody. Nepatřím mezi zhýčkané jedince, kteří si nedokáží představit, že by vlezli do vody bez bot, ale v případě, že se chci vodou brodit, oblečená, s batohem na zádech, a ve vodě je hromada kluzkých kamenů, myslím, že takové boty jsou jistě na místě. Byl krásný výhled přes řeku. Viděla jsem tzv. Pikovický komín, zajímavě tvarovanou skálu obsypanou horolezci. Pak jsem si všimla také několika chat s poetickými jmény, jako např. Ascalona.
Po nějaké době stezka opouští Sázavu a vede "vnitrozemím”. Lesem. Obchází několik potoků vlévajících se do řeky. Trochu mi unikl smysl takto vedené stezky. Kromě toho, že vede lesem, tu není nic k vidění. Když tedy bereme v úvahu skutečnost, že ji čeští turisté vytvořili jako oficiální stezku. Je tu pár vyhlídek, ale dnes, když ten les nabyl své velikosti, z nich není tak úchvatný rozhled, jaký zřejmě při vzniku stezky byl. Co je tu však vidět téměř na každém kroku, jsou odpadky. Místní "trempíci” považují koryta po jarních deštích za vhodná místa pro vytvoření skládek. Skládek se vším všudy, nejen plasty nebo papír. Viděla jsem tu i rozbité talíře, dlaždičky, kovový šrot.
Volným krokem jsem nakonec došla až do Kamenného Přívozu. Sedla jsem si do první hospody, protože jsem ve svém svatém nadšení ráno opomenula snídani. Ale ouha! Nějak se mi rozseděly nohy a hodně dlouho trvalo, než jsem je přiměla k tomu, aby zase začaly chodit. Vlakové nádraží je od té hospody další dva kilometry. Přes most a do kopce. Se zajímavým značením, jak jsem zdokumentovala a ukazuji na přiložené fotce. To kvůli mému kamarádovi, který má rád mašinky. Určitě se mu fotka bude líbit :-) .
Kamenný Přívoz je zastávka na znamení. Líbí se mi ta představa, jak si stopnu vlak. A skutečně, zamávala jsem na přijíždějící vlak a on zastavil. Na zastávce byla parta mladých lidí. Špína v několikadenních nánosech (což je nepochopitelné s ohledem na nedaleko tekoucí vodu) byla na nich to nejméně odpudivé. Notně povzbuzeni jakýmsi alkoholem, také mi nabídli, jak se chtěli družit, cítili potřebu obtěžovat svou existencí celé okolí. Nicméně, náladu jsem si pokazit nenechala. Den to byl moc pěkný a zážitek hodný opakování. Jen, příště půjdu jen podél řeky. Les byl pěkný, ale nebylo to ono.