...Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou... (K.H.Mácha, Máj)
Doksy a Máchovo jezero patří k mým nejoblíbenějším místům. Jezdím sem už léta. Jak maminka říká, už dobrých šedesát let. Tedy ona, ne já. Když jsem byla malá, zůstávali jsme většinou v kempu. Byl milý, vlídný, tichý, rodinného typu. Každé ráno jsme šli na pláž a byli tam až do odpoledne. Babička nám v poledne přinesla oběd, vykoupala se a zase odešla. Večer jsme hráli karty a povídali si. Také jsme psali poklad, povídání o tom, co jsme celou tu dobu dělali. Papír se vložil do tuby od šumivého acylpyrinu, špunt utěsnil voskem, zahrabalo se to a příští rok jsme nadšeně četli. Jak čas běžel, náplň našeho pobytu se měnila. Začali jsme jezdit na výlety, nejdřív vlakem či autobusem, pak i autem. Mezi první, nejranější výlety, které se každoročně opakovaly, patřila cesta na Bezděz a zpět a cesta kolem jezera. Pak přibývaly další. Do Vrchovan, na Housku, do Hradčan, na Břehyni a další. Všude je pěkně, ale okolí Máchova jezera je nejmilejší. Borovice, bílý písek, příjemná voda.
Letos jsem navštívila několik míst, o kterých chci psát. Nejprve to byl Sloup v Čechách. To je hrad umístěný částečně "na" a částečně "v" pískovckové skále nedaleko Nového Boru. Dnes lze jen těžko říci, jak vypadal původně, protože během jeho existence docházelo k tolika přestavbám, dílem vynucených likvidací, dílem z vlastní vůle majitelů. Zásadní přestavbu místa má na svědomí hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova, který koncem 17.století přestavěl zbytky hradu a vytvořil "stavbu se znaky kláštera". Poutní místo, které spravovali terciáři. Jejich prostory byly odděleny od míst otevřených veřejnosti. V té době tu vznikl kostel, křížová cesta a libosad s vinicí. K přestavbám docházelo dál, za hrabat Kinských, kteří o panství přišli v roce 1940. Tehdy ho zdědil Emanuel Preysing a v roce 1945 byl jeho majetek znárodněn.
Na Sloup jsem šla pěšky z Nového Boru po červeně značené stezce. Byla to příjemná cesta, mírně z kopce. Ale opravdu jen mírně. Val, po kterém jsem šla, prý vznikl vršením střepů - odpadu z novoborských skláren. Buď tam v současné době vzniká nepovolená skládka, nebo sklárny ještě fungují a střepy vyvážejí dál. V Janově, kousek před Sloupem, chybí červená značka. Proto jsem se zdržela hledáním další. Úžasná křižovatka do čtyř směrů, většinou zablácené a rozorané cesty. Příjemné hledání, skutečně. Pod hradem je parkoviště a spousta stánků. S občerstvením, zmrzlinou, ale i suvenýry. Můj oblíbený suvenýr, keramický či jiný knoflík, neměli. Bylo neskutečné vedro, že pes odmítal jít dál a uložil se i s miskou ve stínu. Překvapil, když se, zcela nesobecky, dělil o vodu s procházejícími čtyřnohými zoufalci. Počasí mě odradilo od dalších výletů, proto jsem autobusem dojela do České Lípy. Na vlakovém nádraží bylo chladno. Nádhera. V klidu jsem dočkala svého spoje a večer dorazila zpět do Doks. Pes se nenechal dvakrát přemlouvat a vrhl se do vody. Já ostatně také.
Dalším zajímavým místem byly Zvířetice.
"Mocné feudální sídlo pánů ze Zvířetic, jehož dějiny jsou od prvopočátků osídlování Bakovska spjaty s naším krajem, hledí už po sedm století do údolí řeky Jizery jako mlčenlivý svědek zašlých časů..." Tím začíná pojednání o zřícenině hradu, které si můžeme přečíst, když k ní dojdeme. Zřícenina je to opuštěná, není na ní průvodce. Jen tabule s textem u vchodu.
Organizace dopravní obslužnosti mezi zastávkami Boleslav-město - Boleslav hl.n. - cokoli dalšího, je pro mne velkou záhadou. Když jsem přijela od Bakova, div, že mi vlak na město neujel, jak jsem poskakovala mezi kolejemi. Když jsem jela zpátky, vystoupila na konečné, tedy na hlavním nádraží, opět jsem hledala vlak, abych zjistila, že je to ten samý, jen se mu vymění cedule. Byla to zábavná adventura, ale kdybych spěchala a nevyznala se, mohlo mi to všechno ujet.
Nakonec jsem šťastně dorazila do zastávky Bakov nad Jizerou. Zřícenina je od ní vzdálená tak 15 - 20 minut pěšky. Poslední úsek je do prudkého kopce, ale ne příliš dlouho. Část cesty vede korytem potoka. Nevypadalo to, že by to byla obyčejná cesta, do které by se potok jen náhodně vylil ze svého koryta a tekl po modře značené cestě. V té vesnici, kterou se jde ke zřícenině, je takových "koryt" zřejmě víc, viděla jsem dvě. Potěšila mě známá budova Jednoty. Navíc funkční. Ovšem protože byla středa, tak bylo pochopitelně momentálně zavřeno. V létě totiž mají v Jednotě otevřeno ve středu jen dopoledne :-) U samotné zříceniny stojí cedule, o které se zmiňuji již o dva odstavce dříve. Kromě ostatního jsem se na ní dočetla, že hrad založil někdy kolem roku 1300 Zdislav z Lemberka. Jeho synové, už se psali ze Zvířetic. Potomci o sto let později sepsali protestní list proti upálení mistra Jana Husa. Uprostřed areálu je ohniště, které , jak píše na úvodní ceduli starostka obce, je jediné oficiální na Zvířeticích. Zřejmě se tedy počítá s tím, že sem chodí lidé, kteří tu přenocují. Jednou bych to chtěla také zkusit. Na nádraží jsem se vrátila chvíli před odjezdem vlaku. Zašla jsem do nádražní restaurace. Pořád ta původní, s tím samým personálem, s těmi samými štamgasty. Jen všichi o dobrých dvacet let starší. Ve vlaku mi dělala společnost vážka, která se rozhodla, že se sveze s námi. Z okna se jí nechtělo, bůh ví, kam měla ve skutečnosti namířeno.
O ostatních zase někdy příště.