Země nikoho

Přečetla jsem si zadání soutěže a v mžiku jsem stála na pobřeží Severního ledového oceánu. Bylo to v listopadu, kolem třetí hodiny. Smrákalo se, jemně mžilo, vlhkost zalézala za nehty, do uší, za bundu, a tam mrzla. Vlny, které v pravidelných intervalech smáčely břeh, byly ozdobeny bílou pěnou. Ne, netříštily se o kamenitý břeh, na místě, kde jsem stála, byl břeh písečný. Skvělá pláž, dalo by se říci. Na vzdáleném horizontu byly vidět obrysy menšího ledoborce, hukot jeho motorů byl slyšet až na břeh. Ale nebyl to normální zvuk. Pomalu jej pohlcovala mlha, která se začala nad mořem zvedat. V jednu chvíli tam loď byla, jen jsem se ohlédla, už zmizela za neprostupnou tmavě šedou zdí. A ta zeď se blížila. Vědomí, že jde jen o mlhu, nepomohlo. Začala jsem ustupovat. Přitom jsem si všimla, že na pobřeží již nikdo není. Žádný zvuk nebyl slyšet, kromě písně vln dosahujících až k mým podrážkám. Rychlost, s jakou se mlha blížila, se zvyšovala. Už nestačilo jen ustupovat. Otočila jsem se a odhodlána běžet, jsem udělala první prudší krok. Marně. Podmáčený písek pohltil nohu, která se do něj při pokusu o rychlý start zabořila až po kotník. Začala jsem panikařit. Jako by moře samotné toužilo zatáhnout mě do stěny, jež se už už dotýkala mých zad. Děsilo mě neznámo, které mi šlo v patách. Nevěděla jsem, co mě čeká, když přejde přese mne. Jen jsem se domýšlela. Je tam plné prázdno. Mlha, která pohltí všechny tvary, barvy, zvuky, ba i čas. Možná i myšlenky, vzpomínky, pocity. Všimne si svět, že jsem zmizela? Nebo v okamžiku, kdy mne mlha pohltí, zapomene, že jsem kdy existovala? Nebo bude proces zapomínání pomalejší? Nejprve budou vzpomínky ostré, pomalu vyblednou a pak zmizí.

Tehdy jsem to pouze podvědomě cítila, dnes to vím. Za tou stěnou jsou ti, kteří odešli.