Ricordare | Dívka, které patřily hvězdy

Stellaria tiše seděla na kraji lůžka, nepřítomně hleděla na kříž připevněný na zdi nad hlavou postele. Znala ho. Kdysi se sešli, dlouho spolu vážně hovořili. Rozešli se ve vzájemném nepochopení. Chápal její dar, oceňoval, co pro ostatní její dar znamená, nicméně sám neprojevil nejmenší zájem něco z jejího daru získat pro sebe. Nedokázal jí vysvětlit, proč. Tedy, vysvětlit svůj názor dokázal. Nikdy se nesetkala s někým, jemuž by byl do vínku dán takový přesvědčovací talent. Byl to dobrý řečník, jež dokázal strhnout davy, pohnout je k slzám. Jedinečný dar slova. Ano, vysvětlil jí to. Jiného by snad i přesvědčil, ji však ne.

Povzdechla si. Je možné, že je to už tak dávno? Asi ano, i když ona tok času příliš nevnímala. Včera, zítra, před dvěma tisíci lety, za pár let, to všechno je právě teď, vždy bylo a vždy bude.

Urovnala přikrývku, zvedla se a vyšla ven, na terasu. Byla taková ta letní, bezmračná noc, kdy miliardy hvězd spiklenecky zamrkají na každého, kdo k nim zvedne hlavu. Teplý větřík hladil její tělo, pohrával si se záclonami stejně něžně, jako s jejími vlasy. Postoupila několik kroků až k zábradlí z uměle pískovcových bloků. Pohledem i dotekem nebyly k rozpoznání od skutečného pískovce, jen byly výrazně lehčí a odolávaly času a nepřízni počasí. To dokázala ocenit. Až bude celý dům v ruinách, porostlý mechem, lišejníky a divokou trávou, tato zeď, resp. jednotlivé části zdi, budou stále v témže stavu. Tak, jako ona. Opřela se lokty o zdrsnělý povrch, uvědomovala si, že bude mít odřená předloktí. Neřešila to. Často se opírala právě takhle, na tomto místě, nebo i jinde, a hleděla ke hvězdám. Kdysi doufala, že dostane odpověď na své otázky, dnes už hledala pouze klid.

Nevěděla, jak, kdy nebo proč přišla právě na tuto planetu. Prostě jednoho dne tu byla. Tehdy to tu však bylo jiné. Lidé, které tu tehdy potkávala, byli jiní. Nejde o to, že ještě nedokázali rozdělat oheň, ulovit velkou zvěř, postavit solidní obydlí či ušít šaty. Ten rozdíl, který ona vidí, je v duši. Jejich duše byla prostá, čistá. Bylo snadné vnášet do ní štěstí. Tehdy také potkala Kera. To byl její výmysl, to jméno. Když o sobě mluvil on sám, znělo to spíš jako "Chrrrrr". Prožili spolu mnoho pěkných zim, ovšem po nějaké době ji cosi pudilo dál. Ne k jinému muži, to vůbec ne. Byla s Kerem tak šťastná, jak to bylo za daných podmínek možné. Dodnes se jí stahovalo hrdlo dojetím při vzpomínce, jak ji vedl na nejlepší místo pro sběr potravy, tedy na místo, které by mělo patřit jemu. Neobratně jí tak říkal, že je pro něj víc, než hmyzí vajíčka a nasládlé kořínky.

To cosi ji pudilo mezi nové lidi. Měla pocit, že tady, na území tlupy skalního ostrohu, splnila svůj úkol. Toulala se tedy s tehdejšími lidmi, procházela z jednoho období do druhého, rozdávala radost a štěstí. Přinášela naději tam, kde bylo zoufalství, štěstí a smích, kde byl pláč. Měla pocit, ne, cítila každičkou buňkou svého života, že dělá to, pro co se na této planetě zjevila.

Brzy zjistila, že nejlepší je, když splyne s místními. Její vzhled vždy budil zájem a rozruch. Nejen v dobách, kdy se, jako jediná "holá" bytost pohybovala mezi ostatními zarostlými. To její nadpozemská krása způsobila neutuchající zájem všude, kde se objevila. Vždy se velmi rychle sžila s místními. Velmi často si našla muže, se kterým se pak starala o všechny děti v okolí. Měla ráda děti. Vlastně měla ráda lidi jako takové, jenže děti, pro jejich bezbrannost, cítila potřebu opatrovat trochu víc.

Jistě, přinášela jas do příbytků lidských duší, ale ne vždy byla správně pochopena. Její něžná, vlídná krása, která usnadňovala komunikaci s lidmi, byla mnohdy trnem v oku těch zlých, kteří naopak toužili po tom, aby jejich bližní sžíral strach, bezmoc a zoufalství. Často byla kamenována, vyhnána z města, několikrát dokonce skončila i na hranici. V boji s lidskou hloupostí a strachem zatím pokaždé zvítězila. Jak jinak, když je její život věčný. Znala toho, v jehož jménu ji chtěli upálit, a bylo jí z toho smutno.

Smutno jí bývalo velmi často. Posledních pár set let čím dál častěji.

Kdesi četla, že synonymem pro věčnost je nuda. Hrubě s tím nesouhlasila. Jestli měla za tu dobu něčeho nedostatek, byl to volný čas. Chvíle, kdy by si sedla, nic nedělala, koukala do blba a třeba se i nudila. Prostě se jí to ještě nikdy nepodařilo. Lidé se množili, množily se i starosti, které je sužovaly. Stále měla co dělat, někdy si přála, aby mohla být na mnoha místech zároveň. Tolik lidí by potřebovalo její pomoc!

Stále plnila to, proč sem byla poslána. Stále ji to naplňovalo, ale už nedokázala skrýt sama před sebou, že je nešťastná. Toužila po tom tančit na rozkvetlé louce, smát se a plakat štěstím, upadnout do svěží trávy, držet se za hlavu, jež se motá tancem a štěstím. Toužila cítit, jak srdce přetéká radostí. Jak organismus není schopen najednou zpracovat tolik pozitivních emocí, že se projeví pláčem. Chtěla...

Během těch staletí, tisíciletí, snad i déle, ji milovalo mnoho mužů. Často jejich city sdílela. Avšak jejich láska se nakonec ukázala pokryteckou. Kdykoli narazila na tuto myšlenku, pohoršeně zavrtěla hlavou a zle se usmála sama nad sebou. Věděla, že by se většiny těch mužů hluboce dotkla, kdyby je označila za pokrytce. Oni ji milovali, hluboce a zcela, nějakých dvacet, třicet, někdy i čtyřicet let. Pak si klidně zemřeli. Ovšem, co je těch pár let ve srovnání s věčností? Oklamali ji. Slibovali věčnou lásku a než se nadála, byla ta tam. Uvědomovala si, že je nespravedlivá, že takový soud je ten nejhloupější, jaký kdy slyšela. A že jich už slyšela požehnaně. Jenže si nemohla pomoci. To ta neutuchající bolest srdce, to prázdno v něm, to vyčerpání z těžkého boje s hořkostí.

Pomalu se ochlazovalo. Vítr teď začal chladit. Víc se zachumlala do lehkého pláště, do kterého byla oblečena. Jak sundala ruce ze zdi bránící jejímu pádu do hlubin dvaceti podlaží, bezděčně si otřela obě předloktí. Usmála se své bláhovosti, z umělého pískovce jí v kůži žádná zrnka písku nezůstanou. Opřela se o zeď a znovu se podívala na nebe plné hvězd. Přitom si opět, dnes již poněkolikáté, vzpomněla na Kera. Noc před tím, než ho opustila, seděli před jeskyní a ona mu ukazovala hvězdu, na které bude jednou žít. Teď se na tu hvězdu dívala. Pravda, tehdy stála na nebi trochu jinak. Azar jí Kera něčím připomínal. Byť mezi nimi byla dlouhá cesta, něco uvnitř nich, snad ta čistá duše, upřímnost, s jakým ji přijali, místy až naivita, s jakou jí nabídli své srdce. Nic nežádali a dali vše, co měli.

Azar právě tam uvnitř umírá.

Takhle to skončilo pokaždé. Lidé jsou smrtelní. Nikdy nevydržela žít sama, dříve či později se spřátelila, třeba i zamilovala. Prožívala s nimi jejich slasti i strasti, celý život a nakonec i smrt. Pokaždé měla pocit, jako by něco uvnitř ní zemřelo s nimi. Tak, jako teď.

Vrátila se zpět do pokoje. Zkontrolovala Azara. Zdříml si, boj o každý další nádech jej vyčerpával. Posadila se k němu tak opatrně, jak jen dokázala. Nechtěla ho budit. Nechtěla, aby byl při vědomí, až to přijde. Nebylo to vždy stejné. Byly časy, kdy zemřít v posteli bylo naprosto nemyslitelné. A nejen proto, že ještě postele jako takové neexistovaly. Možná, když o tom tak přemýšlela, bylo lepší zemřít v boji. Prostě najednou, teď. Tedy, pokud člověk na zranění neumíral dva týdny. To čekání je nejhorší. Nejen pro dotyčného, ale i pro lidi kolem.

Zpočátku chápala štěstí, lásku, radost, naději, to všechno přece přinášela lidem, kteří to potřebovali. Sledovala Azara. V jeho tváři se odrážely podoby všech těch, které za tu věčnost ztratila. Její dosud plné, krásné rty, které se často roztáhly do vlídného úsměvu, se stáhly v kruté tenké lince. Hřejivá dobrota úsměvu ustoupila hořkosti. Pochopila nenávist.

Nenávidí smrt.