Krysařova píšťala

Krysař naposledy zuřivě zahrozil zdviženou rukou se zaťatou pěstí směrem k oknům, ze kterých se vykláněli smějící se konšelé. Jindy by se snad bál, aby ti lidé z oken nevypadli, avšak teď by byly jeho obavy, pokud by ve svém spravedlivém rozhořčení nějaké cítil, naprosto zbytečné. Vypasené břichy bránily svým majitelům z okna vypadnout, takže, jakkoli se radní vykláněli, až to bralo dech, byli si jisti, že nevypadnou.

Ale krysařovi to bylo úplně ukradené. Nejraději by je viděl rozplácnuté na dlažbě pod okny. Tučnou odměnu slíbili, když jim teklo do bot a krysy se rozmnožily tak, že hrozila černá zkáza celému městu. Avšak jen co město smrtelného nebezpečí zbavil a krysy utopil ve Vezeře, která tu víc, než řeku stoku připomínala, obrátili. Peníze došly, úroda špatná, málo se prodává, trhy zejí prázdnotou, pivo se netočí. Prý je musí pochopit.

Když nechápal, zavolali stráž a nechali ho vyvést z města.

V hněvu odcházel. V hněvu, a také o hladu. Doufal, že dnes, zítra, i pár dalších dnů bude uléhat sytý, v měkkých peřinách. Znovu se zamračil. Tohle těm nafoukaným konšelům nesmí projít. Jinak by jeho profesní čest utrpěla! By už ani jedinou krysu neomámil, kdyby nedokázal přimět hamelnské, aby mu zaplatili za práci, kterou odvedl!

Kráčel rychlým krokem, místo teplých peřin ho čekala malá jeskyňka, kterou míjel cestou sem. Předtím si jí příliš nevšímal, to už v duchu viděl ten hostinský pokoj, teď se mu jevila útulnou, vlídnou, snadno se skryje před sychravým večerem, který věstil studenou noc. Příliš studenou na pozdní jaro, které se přes den pyšnilo svou vládou.

Večer pomalu předával žezlo noci, když konečně došel do jeskyňky. Byla přesně taková, jak si představoval. V rychlosti posbíral trochu dřeva, rozdělal oheň a pochodní si posvítil do jeskyně. Byla prázdná, tak se do ní nastěhoval. Všechno dřevo rozložil do ohniště a běžel nasbírat zásoby na noc. Nechtěl tu být bez ohně, rád se ohřál.

Posezení u ohně bylo z těch smutnějších. Opekl si na něm zbytek chleba a dlouho, trpělivě, jej ohlodával, aby ošidil žaludek a přesvědčil ho, že toho k večeři snědl opravdu hodně. Uvařil vodu a do ní vhodil trochu borůvčí.

Když ho pak zmáhala únava, uložil se, jak nejpohodlněji to šlo, přikázal snu, aby přišel v podobě nadýchaných peřin a pomalu se propadal do spánku. Praskání ohně jej příjemně ukolébalo.

Probudil se o několik hodin později.

Nebo minut? Nějak si nebyl jist. Také hned přesně nevěděl, proč se vlastně probudil. Byl to takový ten zvláštní pocit, že něco není úplně v pořádku. Vymrštil se z lehu, ve kterém si poněkud přeležel pravou ruku, jež použil místo polštáře, a rychle se zvednul na nohy. V jeskyni s ním totiž byl ještě někdo.

"Kdo jsi?" zeptal se ostražitě.

Neznámý se nepříjemně ušklíbl. Tedy, on se zřejmě usmál, ale krysařovi z toho naskákala husí kůže. "Smutný přístřešek, pravda?" reagoval posměšnou otázkou. "Muž tvých schopností by neměl spát v malé jeskyni jako divá zvěř."

Krysař se znovu naštval. Ti proklatí hamelinští!

Znovu ten úšklebek, znovu husí kůže. "Máš pravdu. Nezachovali se k tobě dobře. Mohl bych ti pomoci..."

Pomalu začal chápat. Zvedl ruku, aby se pokřižoval.

"Ne! Nezaháněj mě znamením kříže!" prskal neznámý. "Nepřišel jsem ti ublížit."

Krysař cítil, jak ho zalil studený pot. "Odejdi," trval na svém.

"Alespoň mě vyslechni. Pak, až si to rozmyslíš, řekneš, mám-li odejít či nikoli. Poslechnu tě. Žádám jen pár minut tvého času."

Vzpomněl si na prostou modlitbičku, kterou ho kdysi naučila babička. Začal ji v duchu přeříkávat. Z výrazu neznámého bylo zřejmé, že o tom ví, nicméně nezmizel. Ani se však nepokusil přiblížit. "Už dávno všichni hamelinští propadli peklu. Jejich pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství, lenost... to všechno volá po trestu. Pomůžeš mi s jejich potrestáním a já pomohu tobě, aby se ti za tvou práci dostalo spravedlivé odměny."

Krysař rozhodně vrtěl hlavou. "Nebudu pro tebe pracovat. Odmítám se s tebou jakkoli zaplést. Má duše za těch pár zlaťáků nestojí..."

Prudce mávl rukou, aby krysaře umlčel. "Kdo tu mluví o tvé duši?" zeptal se pak podráždně. "Může mi být ukradená. Neleží na ní jediný stín."

"Teď snad trochu pýchy," zamumlal pro sebe krysař. Nemohl si pomoci, ale zhodnocení vlastní duše ho potěšilo. Odpovědí mu byl pobavený úsměv. "Každý, kdo s tebou kdy měl co do činění, špatně dopadl."

Natáhl se k hromadě dřeva a přiložil na oheň, který již pozřel všechnu z večera připravenou potravu. "Nemám nad tebou moc, i kdybych chtěl," snažil se vysvětlit.

"Když půjdu s tebou, už budeš," bránil se krysař.

Nesouhlasil. "Vrátíš se do toho příbytku smilstva a odvedeš děti.... Tak, jako jsi odvedl krysy. Upřímně, ty jsem tam poslal já sám, abych je potrestal. Udělal jsi mi čáru přes rozpočet, mohl bys mi pomoci."

"Chceš zničit všechny ty nevinné duše?" vyděsil se krysař. Znovu se vrátil ke svým modlitbám, rukou sevřel křížek po mamince, který jej po celý život doprovázel.

Neznámý se zamyslel. "Nechám ti je," řekl nakonec. "Můžeš s nimi udělat, co se ti zlíbí."

Nedokázal si to představit. Co by tak mohl s dětmi dělat, aby je uchránil strašlivého osudu, který nad nimi visel? Modlil se. Hluboce, upřímně. Tak moc, až si neznámý odsedl do nejvzdálenějšího koutu jeskyně. Najednou... už věděl. Přišlo to jako vnuknutí, jako osvícení. Byl vděčný bohu za tu myšlenku. *

"Dobrá," souhlasil už pevným, rozhodným hlasem.

"Půjč mi svou píšťalu," vybídl ho neznámý. Když krysař poslechl, neznámý vzal jeho píšťalu a několikrát ji pohladil. Pak ji vrátil. "Jdi a hraj!"

* Jedna z teorií říká, že děti odešly, aby na Moravě z pověření olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku založily vesnici Hamlíkov.