Schachtelei - tolik krásných českých slov...

Počasí o víkendu přímo vybízelo k výletům. Neodolala jsem a vyrazila k řece Vydře.  Vydra patří jistě k nejkrásnějším řekám a kdo jednou prošel kolem jejího toku, rád se sem vrací.  Příjemnou cestou podle řeky vedoucí od Čeňkovy pily do Antýglu jsem šla už několikrát a nikdy mě nepřestane udivovat nespoutanost této řeky.  Leckdo může namítnout, že každá horská bystřina je nespoutaná, divoká a prudká, tak proč se právě tady divím.  Pár horských bystřin jsem již viděla. Ano, všechny jsou nespoutané, divoké a prudké, ale žádná takovým způsobem, jako Vydra.  Vychynicko-tetovský plavební kanál se sice pokusil oloupit ji o část její síly, ale stále ještě jde o důstojný tok, který zvláštním, tajemným způsobem promlouvá k mému srdci.  Prodírá se donedávna nepřístupným krajem, do kterého se jen pomalu prosekávaly sekery dřevorubců a jen zřídka bylo možné zaslechnout  zvuk jejich pil.  Čarovnost okolí ještě zdůrazňují rozšířené plavuně a kapradiny. Pokud má člověk štěstí a v okolí nenarazí na žádné lidi, což se stává jen velmi zřídka, doléhá k jeho uším pouze lomoz řeky prodírající se přes malé vodopády, bojující s velkými kameny, utíkající pryč, do vzdálené civilizace.

Přibližně uprostřed cesty, v Klářině údolí (německy Schachtelei), se nachází Turnerova chata.  O ní se můžete dočíst, že je nazvána podle cestářského mistra Thurnera, s její stavbou se začalo v roce 1864. Za dobu své existence několikrát padla za oběť plamenům, ale pokaždé byla obnovena. Její účel se měnil jen málo. Ať už byla jen úkrytem pro lidi pracující v okolí, nebo sloužila jako hájovna, vždy poskytovala přístřeší těm, kteří to potřebovali.   Moc krásně o tom píše Karel Klostermann.  Autor, jehož dílo mne velmi okouzlilo, byť, to připouštím, lidé trpící depresemi by měli číst jeho knihy pouze za světla.  Jsou nádherné, nezasahují do krásy šumavské přírody, jen ji malebnými slovy podtrhují. Se vším všudy, tedy i s její zádumčivostí, mlhami, dušemi bloudícími v tmách, tichem, samotou...

Jak už jsem uvedla, Turnerova chata stojí přibližně v polovině cesty mezi Čeňkovou pilou a Antýglem.  Každý, kdo jde kolem, se tu zastaví, třeba jen proto, aby si došel na WC (mají je tu ve skvělém stavu). Je možné se tu najíst, napít, dokonce i vyspat. Kdysi jsem si tu dala jakousi houbovou specialitu. Sice si přesně nepamatuji její název, byl velmi poetický, ale dodnes vím naprosto přesně, že jsem si opravdu pochutnala. Jak by ne, ty houby jsou totiž místní.  Teď mě však nejvíc okouzlilo sedm velkých chlupatých psů, kteří tu jsou zřejmě doma. Rozumně, klidně, s přehledem sledovali dění a občasným štěkotem si sdělovali názory na kolemjdoucí.

Tentokrát jsem však až do Antýglu nedošla. Musela jsem se vrátit zpět na Čeňkovu pilu. To proto, že jsem se zdržela cestou.  Musela jsem se totiž vykoupat v ledové vodě řeky, vyhřát se na obrovských kamenech (ze kterých jsem pořídila v článku použité foto), hledat drobné šupinky zlata a snažit se mezi kameny zahlédnout alespoň malou rybičku.  Tak snad někdy příště.