Ricordare | Opět "my, Češi"

Dnes v poledne jsem jela tramvají do města. Bylo mi vyslechnout velmi hlasitý rozbor, pojednání, dva na sobě víceméně nezávislé a se sebou nesouvisející monology, o tom, že my, Češi, jsme naprosto nemožní, neschopní, stále si stěžujeme, nic neděláme, nic neumíme, nic nevíme, pouze závidíme.  Když už to trvalo sedm zastávek, nedalo mi to, abych se neotočila a nezjistila, co za vlastence nastoupilo do mé tramvaje.   Dva mladíci, ve špatně padnoucím obleku a kravatou, kterou znalci označují za archaickou již pěknou řádku let, s odrbanými sportovními batůžky na zádech, chytrým mobilem v ruce, se předháněli v tom, kdo nakydá více hnoje na "myčeši".   Jeden z nich druhému vyprávěl, jak byl na dovolené kdesi v Čechách a pořádně ho tam okradli, což by se na Západě určitě nestalo, protože to akorát "myčeši" jsme takoví zloději, druhý přitakával a k dobrému přidal historku o tom, že vyrazil na jakýsi "fesťák" a bylo to vážně ubohé, protože  "myčeši" se neumíme pořádně odvázat. Zkrátka jsme trapní.  Na tato témata vršili jednu invektivu za druhou.  Nakonec mi to nedalo. Využila jsem okamžiku, kdy se ti dva museli nadýchnout a vstoupila do jejich hovoru otázkou, co konkrétně oni dva udělali proto, abychom "myčeši" byli lepší. Odpovědí mi byly dva tupé výrazy ve tváři. Když jsem později vystupovala z tramvaje, zaslechla jsem něco o krávě.

V poslední době se stalo věci cti odmítat či zesměšňovat vše, co pochází z Čech. Mnozí halasně vykřikují o "myčeších" a já stále marně přemýšlím, co je k tomu vede. Mají snad pocit, že tím nějak získají v očích ostatních?  Že se zalíbí svým západním vzorům?  Že dostanou větší bakšiš?  Má to být strategie, kdy zveličíme schopnosti druhého, když své ponížíme?  Nevím.  Z mého pohledu jsou tito křiklouni hloupí, zakomplexovaní a zahořklí. Jen pořád doufám, že průměrný "myčech"  je úplně normální člověk. Není zakomplexovaný, ale ani přehnaně sebevědomý.  Je si vědom svých nedostatků, ale i svých kvalit.  Akorát nemá potřebu o tom mluvit. Potom je snadné slyšet jen dehonestující, rádoby směšné a  prý na úrovni poznámky o tom, jací "myčeši" vlastně jsme.

Myslím si však, že je špatně, že průměrný "myčech" necítí potřebu mluvit o tom, jaký ve skutečnosti je. Je třeba říkat, hodně nahlas a opakovaně, že "myčeši" nejsme národ zlodějů, špatně padnoucích obleků, řepkového oleje a korupčních afér.  My, Češi, jsme národem Jana Žižky (vím, zní to směšně, ale jsem na to hrdá),  Karla IV.,  Jana Evangelisty Purkyně,  Jaroslava Seiferta, Jaroslava Heyrovského, Bedřicha Smetany. Z naší nádherné země pocházeli Otto  Wichterle, František Křižík... a třeba i takový Karel Gott.  Uvědomuji si, že v současné době se jen obtížně nachází něco, na co by měl být člověk hrdý.  Co jsme měli, bylo rozkradeno, co jsme dokázali, bylo zesměšněno. Systematicky se pracuje na tom, abychom se cítili mizerně. Být hrdý ve chvíli, kdy je vše v pořádku a všechno klape, není nic obtížného. Být hrdý tehdy, když na tom skutečně záleží, to chce na tom pracovat.