Dnes v poledne jsem jela tramvají do města. Bylo mi vyslechnout velmi hlasitý rozbor, pojednání, dva na sobě víceméně nezávislé a se sebou nesouvisející monology, o tom, že my, Češi, jsme naprosto nemožní, neschopní, stále si stěžujeme, nic neděláme, nic neumíme, nic nevíme, pouze závidíme. Když už to trvalo sedm zastávek, nedalo mi to, abych se neotočila a nezjistila, co za vlastence nastoupilo