...Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou...  (K.H.Mácha, Máj)

Doksy a Máchovo jezero patří k mým nejoblíbenějším místům. Jezdím sem už léta. Jak maminka říká, už dobrých šedesát let.

Na Sázavě se mi prostě zalíbilo. Proto jsem se sem vydala znovu, podruhé v krátké době. Na internetu jsem se dočetla o existenci Posázavské stezky. Je to turistická značená trasa 0001, přesněji její část vedoucí z Pikovic do Kamenného Přívozu. Značená je červeně. Na internetu říkali, že je to cesta vhodná pro rodiny s dětmi. Autor této poznámky zřejmě nemá příliš zkušeností se současnými dětmi.

Vyrazila jsem na další výlet. Tentokrát vedena nostalgickými vzpomínkami na tábory, kterých jsem se kdysi účastnila. Vzala jsem to však oklikou. Z vlaku jsem vystoupila v Lukách pod Medníkem, po modré došla do Jílového a tam přes alej na Radlík.   Cesta vlakem do Luk byla naprosto úchvatná. Sledovala jsem Vltavu, později Sázavu. Její rozeklaný kaňon mi naprosto učaroval, rozhodla jsem se,

Původně jsem se tu chtěla rozepsat o zoufalství, s jakým už dvě desítky let nejezdím na tramp. Jenže jsem to napsala asi pětkrát a pokaždé to znělo velmi hloupě. Buď jsem nedokázala najít správná slova, nebo to, co cítím, je hloupé. Proto jsem se nakonec rozhodla napsat až výsledek.  To, že se mi podařilo po tolika letech vyrazit ven. Cílem mého spíš výletu, než klasického vandru (nějak se

Počasí o víkendu přímo vybízelo k výletům. Neodolala jsem a vyrazila k řece Vydře.  Vydra patří jistě k nejkrásnějším řekám a kdo jednou prošel kolem jejího toku, rád se sem vrací.  Příjemnou cestou podle řeky vedoucí od Čeňkovy pily do Antýglu jsem šla už několikrát a nikdy mě nepřestane udivovat nespoutanost této řeky.  Leckdo může namítnout, že každá horská bystřina je nespoutaná,