Původně jsem se tu chtěla rozepsat o zoufalství, s jakým už dvě desítky let nejezdím na tramp. Jenže jsem to napsala asi pětkrát a pokaždé to znělo velmi hloupě. Buď jsem nedokázala najít správná slova, nebo to, co cítím, je hloupé. Proto jsem se nakonec rozhodla napsat až výsledek.  To, že se mi podařilo po tolika letech vyrazit ven. Cílem mého spíš výletu, než klasického vandru (nějak se

Dnes v poledne jsem jela tramvají do města. Bylo mi vyslechnout velmi hlasitý rozbor, pojednání, dva na sobě víceméně nezávislé a se sebou nesouvisející monology, o tom, že my, Češi, jsme naprosto nemožní, neschopní, stále si stěžujeme, nic neděláme, nic neumíme, nic nevíme, pouze závidíme.  Když už to trvalo sedm zastávek, nedalo mi to, abych se neotočila a nezjistila, co za vlastence nastoupilo

Krysař naposledy zuřivě zahrozil zdviženou rukou se zaťatou pěstí směrem k oknům, ze kterých se vykláněli smějící se konšelé. Jindy by se snad bál, aby ti lidé z oken nevypadli, avšak teď by byly jeho obavy, pokud by ve svém spravedlivém rozhořčení nějaké cítil, naprosto zbytečné. Vypasené břichy bránily svým majitelům z okna vypadnout,

Počasí o víkendu přímo vybízelo k výletům. Neodolala jsem a vyrazila k řece Vydře.  Vydra patří jistě k nejkrásnějším řekám a kdo jednou prošel kolem jejího toku, rád se sem vrací.  Příjemnou cestou podle řeky vedoucí od Čeňkovy pily do Antýglu jsem šla už několikrát a nikdy mě nepřestane udivovat nespoutanost této řeky.  Leckdo může namítnout, že každá horská bystřina je nespoutaná,

Přečetla jsem si zadání soutěže a v mžiku jsem stála na pobřeží Severního ledového oceánu. Bylo to v listopadu, kolem třetí hodiny. Smrákalo se, jemně mžilo, vlhkost zalézala za nehty, do uší, za bundu, a tam mrzla. Vlny, které v pravidelných intervalech smáčely břeh, byly ozdobeny bílou pěnou. Ne, netříštily se o kamenitý břeh, na místě, kde

Stellaria tiše seděla na kraji lůžka, nepřítomně hleděla na kříž připevněný na zdi nad hlavou postele. Znala ho. Kdysi se sešli, dlouho spolu vážně hovořili. Rozešli se ve vzájemném nepochopení. Chápal její dar, oceňoval, co pro ostatní její dar znamená, nicméně sám neprojevil nejmenší zájem něco z jejího daru získat pro sebe. Nedokázal

Závěs z nejjemnějšího hedvábí se pohnul a vpustil trochu blahodárného vánku  na terasu.  Wu Ce-tchien zvedla hlavu od vyšívání, aby se podívala co se děje.  Pohybující se závěs v této roční době byl jevem naprosto neobvyklým, ne-li nemožným.  Dusno drtilo všechny obyvatele paláce, jako by neexistovaly jiné, vážnější problémy, než je

Zahučel vítr a půlnoční krása měsícem zbarvená do běla,

Rokliny, údolí, přírody spása, na bílém ledu se zaskvěla.

Kdybych tak mohla být barevnou duhou,

co skrývá poklady tam, kde je déšť,

slunce a deště být pokorným sluhou,

nedýchá, nežije, nemluví – nešť.

Už mnoho chudáků vyšlo tou cestou,